Jasper Philipsen sice patří mezi nejvýraznější sprinterská jména současnosti, ale jeho srdce nejvíc bije pro jarní klasiky. Belgický rychlík přiznává, že hromadné spurty na závodech jako Tour de France nejsou to, co ho vyhání na tréninky každý den. Největší motivací je pro něj triumf na legendárním Paříž-Roubaix, a právě kvůli tomu upravuje už druhým rokem svou zimní i jarní přípravu.

V roce 2025 se to projevilo i na výsledcích. Vyhrál jen sedm závodů, což je jeho nejnižší počet od roku 2020. Nešlo však jen o pád ve třetí etapě Tour de France, který ho vyřadil ze závodu. V úvodu sezóny totiž volil takový trénink, který ho měl připravit především na dlouhé jednorázovky. „S týmem jsme měli vyšší cíle. Při přípravě se dělají rozhodnutí s ohledem na klasiky. A pak se nedaří vyhrávat, protože ostatní trénovali více na sprint a v danou chvíli jsou rychlejší. V roce 2026 budu mít stejný přístup, v první části sezóny chci být klasikářem a na to se budu při tréninku zaměřovat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Nieuwsblad.

Philipsen dlouhodobě dokazuje, že mezi sprintery vyniká i na nejtěžších klasikách. Má vítězství z Milán–Sanrema a dvakrát byl druhý na Paříž-Roubaix. Velkou roli v jeho výkonnosti hraje spolupráce s Mathieum van der Poelem. „Naše tréninky jsou z 95 % stejné. Ve Španělsku je snadné opravdu hodně trénovat. Počasí je dobré, parta je dobrá. Společný trénink mě hodně motivuje. Někdy se to pak zvrtne. Jeden začne předsazovat, druhý se přidá a než se nadějete, závod je v plném proudu a my se točíme v kolotoči. Skvělé,“ směje se Philipsen.

Rozdíl mezi tréninkem sprintera a klasikáře podle něj není jen o intenzitě. „Jako sprinter musíte méně trénovat na poloviční výkon. Sprinter trénuje buď opravdu velmi pomalu, nebo naopak velmi intenzivně. Pokud trénujete tak polarizovaně, černobíle, musíte více jezdit sám. Jako sprinter musíte mnohem více dbát na to, co děláte. Přitom mě právě společné tréninky baví nejvíc.“

V roce 2025 vstoupil do klasikářské části sezóny skvěle - třetí na Omloop Nieuwsblad, vítěz Kuurne-Brusel-Kuurne. Pád na Nokere Koerse ho ale citelně přibrzdil. „Před a během Nokere Koerse jsem se cítil velmi dobře. Byl to ale těžký pád. Zdálo se, že to nebude tak hrozné, ale pak jsem dlouho trpěl bolestmi hlavy. Dopad byl mnohem větší, než jsem si myslel, opravdu jsem trpěl.“

Nepomohlo ani to, že hned další den letěl na Milán-Sanremo. Pršelo, rány měl čerstvé a tělo bylo zatuhlé. I tak říká, že ho podržel tým a hlavně Van der Poel, který tam byl v mimořádné formě.

Ačkoliv loni obhajoba Sanrema nevyšla, jeho skutečný závod snů je Roubaix. „Je to závod, pro který opravdu žiju, který mě baví a dokonce mě dojímá, když na něj pomyslím. Kvůli závodům jako Paříž–Roubaix jsem kdysi začal závodit. Odpovídají mé DNA i DNA týmu. Líbí se mi, že se na ně můžu soustředit. Možná se to za pár let změní a budu se více soustředit na sprinty, protože v tom jsem přirozeně nejlepší. Ale kdo neriskuje, ten nevyhrává.“

Po kostkách přišla Tour de France, kterou začal skvěle - vyhrál etapu v Lille a oblékl žlutý trikot. Jenže ve třetí etapě spadl ve sprintu na prémii a musel na operaci ramene. „Měl jsem velké bolesti a byl jsem pod vlivem léků, takže z těch prvních hodin si moc nepamatuji. Den poté jsem se probudil a sledoval v televizi závod, ve kterém jsem měl ještě spoustu cílů. Bylo to hodně těžké, ale naštěstí jsem měl velkou podporu své rodiny.“

Sezona však nekončila. Vrátil se na Vueltu a vyhrál tři etapy. Přiznává však, že konkurence nebyla stejná jako na Tour a jeho tělo stále nebylo úplně fit. „Neměl jsem dost času, aby se mi rameno a klouby pořádně zahojily, takže svaly kolem nich byly ještě slabé a stabilita mohla být lepší. Na tom teď pořád pracuju, abych dohnal všechno, co jsem tehdy nestihl u fyzioterapeuta a kineziologa,“ uzavírá Philipsen před svou osmou profesionální sezónou.