Legendární „Peklo severu“ nabídlo po drsných 258 kilometrech infarktové vyvrcholení přímo na slavném velodromu v Roubaix. O celkovém vítězi 123. ročníku se rozhodovalo v přímém souboji dvojice uprchlíků. Větší sprinterskou výbušnost v sobě našel jednatřicetiletý Wout van Aert a po triumfu na Milán-San Remo z roku 2020 slaví druhý kariérní úspěch na monumentální klasice.

Pro bronzovou pozici si s třináctivteřinovým odstupem dojel další domácí závodník Jasper Stuyven. Až pod stupni vítězů se tentokrát umístil nizozemský univerzál Mathieu van der Poel, který přitom ovládl předchozí tři ročníky tohoto závodu. Z českých barev se nejvíce dařilo Mathiasu Vackovi, jenž projel cílem s téměř šestiminutovým mankem na 22. místě. Do nejlepší třicítky se vešel i Matyáš Kopecký.

Pogačarova série bez porážky končí

Úřadující světový šampion Pogačar zažil letos pocit porážky vůbec poprvé. Od začátku sezony přitom neochvějně vládl, když si podmanil Strade Bianche i monumenty Milán-San Remo a Kolem Flander. Ačkoliv má na svém kontě úctyhodných dvanáct vítězství z těch nejvýznamnějších jednorázovek a v historických tabulkách nahání legendárního Eddyho Merckxe, slavná trofej v podobě dlažební kostky mu stále uniká. Během závodu se musel vypořádat s technickými patáliemi včetně výměny kola a v samotném závěru už neměl z čeho brát.

„Už jsem byl hotový a nohy mi moc nejely. Celkem brzy mi bylo jasné, že to nepůjde,“ uznal sportovně Pogačar.

Dojemné věnování a splněný slib

Pro bývalého mistra světa v cyklokrosu Van Aerta má nedělní vítězství mnohem hlubší, osobní význam. Na Roubaix už v minulosti vybojoval druhé i třetí místo, často se však potýkal s obrovskou smůlou. Letos ale vše konečně zapadlo do sebe.

„Znamená to pro mě hrozně moc. Byl to můj cíl od roku 2018, kdy jsem tenhle závod jel poprvé. Přišel jsem tu o týmového kolegu Michaela Goolaertse a od té doby bylo mým cílem přijet sem a ukázat prstem k nebi. Tohle vítězství je pro Michaela, ale hlavně pro jeho rodinu,“ řekl dojatý Van Aert s odkazem na tragédii z před osmi let.

Belgický jezdec, který letos skončil za Pogačarem třetí na San Remu a čtvrtý na Flandrech, si uvědomoval tíhu okamžiku i sílu svého soupeře.

„Tolikrát jsem měl v tomhle závodě smůlu, ale přineslo mi to také zkušenosti. Takže i dneska, když mi štěstí nepřálo, jsem stále věřil a odměna se konečně dostavila,“ radoval se. „Není nic lepšího než jít do spurtu s mistrem světa. Je to opravdový šampion a dalo mi spoustu práce ho porazit v souboji jeden na jednoho. Je to pro mě opravdu velká věc. Když jsem vjel na velodrom, držel jsem se svého plánu. Ve snech a v přípravě jsem takhle spurtoval už tolikrát, takže jsem přesně věděl, co mám dělat. Nejtěžší to bylo před velodromem, kde Tadej tolikrát útočil. Měl jsem co dělat, abych se ho udržel. Všechno to stálo za to,“ dodal vítěz.

Výsledky