Tak už je to pár dní, co jsem dokončil závod 1000 mil Adventure. Chystal jsem se na něj, protože jsem chtěl původně ukončit svoji účast na bikepackingových závodech v České republice. Pravidelně jsem se totiž zúčastňoval Loudání Českou republikou a Bohemia Divide.

Pravda, ve třiasedmdesáti letech jsem si nedovolil pomýšlet na lepší umístění než na chvostu výsledkové listiny, ale nikdy jsem zatím nezůstal mimo kontakt s ostatními závodníky. Častokrát jsem však slýchával od ostatních účastníků povzdech: „Jo, to když já jsem jel 1000 mil…“ Zatoužil jsem tak po tom, abych se stal také „Mílařem“.

Jak jsem se dostal na start

Nebylo vůbec jednoduché dostat se na startovní listinu. Tradiční čas přihlášení je totiž vždy na Silvestra a listina bývá zaplněná během pár minut. Jedinou možností, jak si ulehčit přihlášení, bylo stát se dobrovolníkem na kontrolním stanovišti. Na základě pomoci organizátorům člověk získává právo přednostního přihlášení.

Tak jsem i já potom stanul 5. července 2026 na startu závodu v Nové Sedlici na pomezí tří států – Ukrajiny, Polska a Slovenska. Přede mnou bylo neuvěřitelných 1630 km. Tak dlouhý závod jsem dosud nikdy nejel a nejdůležitější pro mne bylo nepřepálit začátek.

Prvních 540 km vedlo po území Slovenska a ostatní kilometry pak vedly pohraničními horami České republiky až do Třebeně u Chebu.

Slovensko plné brodů i medvědů

Průjezd Slovenskem byl záměrně komplikován nejen třemi brody přes řeky Laborec, Ondavu a Váh, ale i zákazem noční jízdy na kole v určitých oblastech kvůli nebezpečí setkání s medvědy.

Na severní větvi závodu jsme medvěda naštěstí nespatřili, ale na jižní trase byl údajně viděn. Nejvíce cedulí upozorňujících na častý výskyt medvěda bylo v oblasti Strážovských vrchů.

Krajina na Slovensku od startu až po oblast Košic byla méně zajímavá, často jsme projížděli bukovými lesy bez šance na výhled. Zajímavější už to bylo v oblasti Liptova, odkud jsem viděl až na Vysoké Tatry. Zážitek pak byl ještě umocněn přejezdem po nádherných kvetoucích loukách.

Dalším za zmínku vhodným místem, kterým jsme projížděli, byly Strážovské vrchy. Jízda touto oblastí byla pro mne takovou soukromou Ódou na radost.

Pocit naplnění mi nezkazilo ani špatně fungující kontrolní stanoviště číslo 1 v Trenčíně, kde jsme i naposledy brodili přes řeku Váh. Z brodu jsem měl největší strach, ale voda mi nedosahovala výš než po kolena. To jsem si pak skutečně oddechl.

České pohraniční hory

Následoval průjezd českými pohraničními horami, který začínal Bílými Karpaty, pokračoval přes Oderské vrchy a Hostýnsko-vsetínskou pahorkatinu do Jeseníků.

Opojení z rychlého přejezdu po silnicích do Lipníku nad Bečvou vystřídal v neděli odpoledne bouchnutý zadní plášť Schwalbe, který byl překvapivě jen jeden rok starý. Naštěstí jsem kolo opravil hned ten večer v místním cykloservisu.

Další problém pak nastal při průjezdu Rychlebskými horami, kdy mi vlétl klacek do přehazovačky a ohnul mi vodítka. Provizorně mi opravili přehazovačku až v Red Pointu po 200 km v Teplicích nad Metují. Byl jsem jim za to neskonale vděčný.

Nejtěžší pasáže

Po průjezdu neskutečnými Orlickými horami jsem zamířil do Teplicko-adršpašských skal, kde jsem se vytočil doběla. Dvakrát jsem byl nucen vést kolo z kopce. Jízda zde by byla natolik riskantní, že jsem ji raději vynechal.

Skály vystřídaly asfaltové Krkonoše a tlačení kola na horskou boudu Dvoračky. Zde jsem byl již mnohokrát a nejčastěji právě na kole.

Výjezd do nitra Jizerských hor na polské straně nebyl těžký, ale únavně dlouhý. Tady jsem měl ale možnost vidět, jak polští cyklisté řádí na elektrokolech, k nimž mám vrozený odpor. Bohužel lidské pohodlí nezná hranice.

Poslední dny na trase

Z Jizerek jsme vjeli do Lužických hor, kde jsem si trochu oddechl v hospůdce na nádraží v Jedlové. To je totiž, prosím, nejlepší nádražka v České republice!

Potom již následoval průjezd oblastí Českosaského Švýcarska, které se vyznačovalo štěrkovými cestami. Ty byly výrazně pomalejší, a proto i únavnější.

Poté zbývaly už jen dlouhé Krušné hory, kde jsem potkal opravdu spoustu pěších turistů. Krajina „Krušek“ je velmi rozmanitá a mně nejvíce připomínala rumunské hory. Fakt nádhera.

To už se přiblížil poslední den mého cykločundru. Jiným způsobem jsem nemohl takto dlouhý závod absolvovat, nemám totiž s tak dlouhou trasou zkušenost.

Od začátku jsem se proto šetřil a jezdil jsem jen přes den, nejčastěji od 6:00 ráno do 21:00. Po týdnu šlapání mě už nebolely ani nohy a ani svaly na nohou z toho neustálého tlačení.

Průjezd českými horami byl naprosto fantastický a zcela mě ohromil. Mé očekávání bylo splněno, s trasou jsem byl nadmíru spokojen, jen bych osobně vynechal některé doplňky, které trasu podstatně ztěžovaly. Snad nejhorším úsekem bylo tlačení po zelené turistické značce na Děčínský Sněžník.

Poděkování

I tak jsem byl hrozně rád, že jsem celou trasu mohl (a zvládl) absolvovat a hlavně, že mi to dovolil můj zdravotní stav. Pravděpodobně se opět zaměřím na podobné, ale o něco kratší závody.

Na závěr bych tak chtěl poděkovat všem za podporu a sledování mého snažení dokončit závod. Mnoho lidí mi pomohlo totiž i na trati, a to jak s občerstvením, tak často i s noclehem. Kdybych je měl jmenovat, byl by to dlouhý seznam.

P. S.: Vítěz Michal Ozogán zdolal severní trasu za 6 dní a 17 hodin, čímž stanovil nový traťový rekord. Určitě ale cestou nenasbíral 75 vrcholů v aplikaci Horobraní jako já, nejstarší účastník letošního ročníku.

P. P. S.: Tipujete, zda se zúčastním i nějakého dalšího ročníku závodu 1000 mil Adventure? Možná vás zklamu. Nezúčastním! Raději se budu věnovat kratším závodům typu Touláníčka 2027.